fotograficky.guru

Pokud se nespecializujete na fotografování tisíce let starých a dokonale nehybných mumií v egyptských pyramidách, budete muset při fotografování řešit problémy s pohybem.

Možná to zní přehnaně, ale nejjednodušší situací je fotografování něčeho, co se pohybuje, na scéně, která se nepohybuje. Typickým příkladem je sport, lidé, zvířata nebo jakékoli věci v pohybu.

Záměr fotografa, kompozice – to jsou věci, které se řeší případ od případu. Volba expozičního času má však určitá společná pravidla. Dva zásadní případy jsou zmrazení pohybu, tj. zastavení pohybujícího se objektu tak krátkým časem, aby byl objekt zachycen zcela ostře, a zaznamenání pohybujícího se objektu při snímání pomocí dlouhého expozičního času.

Čas, který je potřebný pro zastavení pohybu, se liší případ od případu a nezávisí pouze na rychlosti pohybu. Je velký rozdíl v tom, zda se objekt pohybuje napříč před objektivem, nebo směrem k němu či od něj. Navíc je obrovský rozdíl v tom, jak se různé objekty pohybují. Určit potřebný expoziční čas např. pro zastavení pohybu točícího se ruského kola je docela snadné – pohyb je zcela rovnoměrný a pravidelný. Zastavit běžícího sportovce už není tak snadné, protože tělo, nohy i ruce se pohybují nejen různou rychlostí, ale dokonce různými směry. Ruce se v jednom okamžiku pohybují vpřed, před tělo a v dalším obráceně, zpět za tělo. V případě tenisty jde o několik v podstatě nezávislých případů: běžící tenista, pohyb ruky s raketou a pohyb tenisového míčku. Podobných případů lze vyjmenovat celou řadu.

Ve všech těchto situacích je rozhodující okamžik, který chce fotograf zachytit, načasování a samozřejmě použitý čas. Jakmile je nejdůležitějším parametrem expozice čas, nabízí se jako samozřejmá volba expoziční režim priority času. Osobně tento režim nepoužívám, protože obvykle nemám zájem na tom, aby fotoaparát měnil clonové číslo podle svého uvážení na základě vyhodnocení světelných podmínek. Při fotografování pohybu se záměrem zmrazit jej, je mou standardní volbou manuální režim: expoziční čas podle záměru jak zachytit pohyb. Clonové číslo podle požadavku na hloubku ostrosti – ve většině těchto případů volím nejmenší clonové číslo. Dle potřeby bývá nutné zvýšit citlivost ISO pro dosažení vhodné expozice. Pokud to fotoaparát umožňuje, je možné použít automatické ISO a případně ještě kompenzaci expozice, ale ne všechny fotoaparáty takovou možnost v manuálním režimu mají.

V případě, jako je ten na obrázku, je v podstatě bezpečné fotografovat s expozičním časem 1/1000 s. Nízké clonové číslo pak oddělí díky malé hloubce ostrosti objekt zájmu od zbytku scény. (V tomto případě by byl vhodný objektiv s vyšší světelností, tj. možností zvolit ještě nižší clonové číslo a tím více rozmazat vzdálené pozadí – to je bohužel otázka finančních možností fotografa.)

Zatímco v předchozím případě není pochyb o tom, co je na obrázku v pohybu a jaká scéna je zachycena, v jiných případech je vhodné poskytnout divákovi určité vodítko. U snímku, jako je tento:

je vhodné alespoň částečně přiznat pohyb, zde volbou takového expozičního času, aby některé části pohybujícího se objektu zůstaly rozmazané:

Pneumatika předního kola je díky expozičnímu času 1/600 s částečně rozmazaná, podobně jako u následujícího snímku:

I v tomto případě se jedná o expoziční čas 1/600 s.

Jak určit vhodný expoziční čas?
Základní hodnotu lze odhadnout a potom je potřeba udělat nějaký zkušební snímek, prohlédnout ho v detailu na LCD displeji fotoaparátu a případně upravit nastavení. Ve všech těchto případech je nejlepším rádcem zkušenost: kontrola podle displeje fotoaparátu není stoprocentní, lze doporučit spíše o něco kratší expoziční čas. Je lépe získat snímky, na kterých bude náznak pohybu chybět, než aby byly snímky pohybově rozmazané ve větším rozsahu, než by si fotograf přál. Pohybové rozmazání je něco, co se – bohužel – nedá následně napravit. Žádné dodatečné zostření v počítači v takovém případě nepomůže.

Jak bylo uvedeno v úvodu tohoto příspěvku: Zmrazení pohybu krátkým expozičním časem je tou nejjednodušší situací – postačí nastavit velmi krátký expoziční čas. Problémem je skutečnost, že v některých případech vzhledem ke světelným podmínkám by bylo potřeba clonové číslo, které je mimo možnosti objektivu nebo fotoaparátu. Jak bylo uvedeno v předchozím článku k této problematice: platí zákon reciprocity a ten je neúprosný. Clonové číslo o jeden stupeň vyšší znamená požadavek na zdvojnásobení expozičního času! Pokud má objektiv možnost odclonění např. na clonové číslo 2.8, je možné fotografovat za stejných podmínek s expozičním časem polovičním ve srovnání s objektivem s nejmenším clonovým číslem 4. Je to např. rozdíl mezi 1/1000 s (při clonovém čísle 2.8) a 1/500 s (při 4).

Nejhorším případem vůbec je požadavek velmi krátkého expozičního času pro zmrazení pohybu a velké hloubky ostrosti (tj. vysokého clonového čísla) při nízké hladině světla. Pokud se v takovém případě nedá použít např. blesk nebo jiná osvětlovací technika, platí heslo: ISO je fotografův kamarád. Je lepší fotografie se šumem, než fotografie pohybově rozmazaná.

Poslední možností, kdy podmínky jsou skutečně velmi špatné, je potřeba přehodnotit záměr a fotografovat jinak: vzdát se např. detailních záběrů, kdy pro zastavení pohybu je potřeba výrazně kratší čas, než v případě celkových záběrů z větší vzdálenosti. (Toto velmi dobře znají fotografové detailů třeba květin v přírodě, kdy i za téměř úplného bezvětří při velkém přiblížení se detail květiny v hledáčku pohybuje tak, že je téměř nemožné fotografovat.) Pozor: to neznamená, že dodatečně bude možné z celkového záběru pořízeného delším časem udělat výřez! Ve výřezu se samozřejmě zvětší i rozsah pohybu, a to, co na celkové fotografii vypadalo docela ostré, bude v detailu pohybově rozmazané, neostré.

A pokud se s tímto vším dokážete vyrovnat, přijdou skutečné problémy: načasování a volba toho správného momentu. Z tohoto pohledu je rozhodující zkušenost, zkušenost a zkušenost.

Pro zachycení míčku na raketě nepomůže žádné sekvenční snímání: za desetinu sekundy mezi snímky míček urazí minimálně 2,5 až 3 metry. V některých případech je samozřejmě sekvenční snímání vhodné použít, ale jindy se lepších výsledků dosáhne načasováním a díky praxi. Například u následující trojice snímků bylo sekvenční snímání vhodné, protože zachytilo různé, těžko předem odhadovatelné fáze akce s rozdílem cca 1 desetina sekundy (z vítězného zápasu pardubických Stallions proti pražským Lions; expoziční čas 1/1000 s):

Ale v další ukázce byl první snímek fotografovaný s načasováním na konkrétní okamžik – a tak jsem to asi nějak chtěl – a druhý je ze setrvačnosti v sekvenci – a tak jsem to určitě nechtěl (expoziční čas 1/1000 s):

Zmrazení pohybu velmi krátkým expozičním časem je pouze jedna z technik jak pracovat s pohybem. V dalším pokračování článku se podíváme na jiné možnosti.