fotograficky.guru

Při fotografování v podstatě jakékoli scény vidí fotoaparát stejné odražené světlo, jaké vidíme i my svýma očima. Problém je v tom, jak tyto signály vyhodnotí fotoaparát a co s nimi udělá náš mozek.

Zásadní rozdíl je v tom, že fotoaparát vidí lineárně: dvakrát více světla, dvakrát vyšší odezva, tj. úroveň jasu zaznamenaná senzorem. Odezva lidského oka na dvojnásobné množství světla není lineární, mozek dostane informaci o vyšší hladině světla, ale o něco méně, než by odpovídalo dvojnásobku; závislost je přibližně logaritmická, při zvyšování množství světla se citlivost vnímání postupně snižuje. I díky tomu je schopnost lidského oka ve spolupráci s jeho přizpůsobováním světelným podmínkám z hlediska vnímání kontrastu, tedy celkového rozdílu jasů zatím stále vyšší než u senzoru fotoaparátu.
Lidský mozek navíc provádí velmi výrazné korekce toho, co oko vidí. Jednak pracuje s množstvím uložených vzorů a šablon; ví, jak vypadají nejrůznější věci a dokáže je rozeznat v tom, co mu oko zprostředkuje (dokonce i tehdy, když tam ve skutečnosti nic takového není – „vidí“ třeba ve skutečnosti neexistujícího medvěda v křoví). Lidský mozek má také uloženy informace o různých důležitých barvách (pleť apod.) a porovnává obraz zprostředkovaný očima a upravuje ho podle svého. Proto vidíme parapet a kus stěny za oknem jako bílé, ale senzor vidí, že venkovní část je zabarvena do modra a vnitřní od žárovkového světla do žluta a tak to také zaznamená.

Z hlediska tonality je to podobné: víme, že sníh je bílý a vidíme ho jako bílý. Fotoaparát je však naprogramovaný a kalibrovaný tak, že fotografuje průměrnou, středně šedou scénu – scénu, která odráží v průměru 18 % světla. Zasněžená plocha ale odráží téměř veškeré světlo, které na ni dopadá, a proto ji fotoaparát vnímá jako velmi silně osvětlenou středně šedou scénu. Výsledkem je to, že sníží expozici pro takový snímek. Sníh pak nebude na fotografii jiskřivě bílý, ale nehezky šedý.

Jiným případem může být noční snímek, který se fotoaparát bude naopak snažit zesvětlit a výsledkem bude fotografie, která se bude podobat snímku pořízenému za denního světla.
V obou uvedených případech je nutný zásah fotografa do nastavení expozice. Při fotografování na sněhu je potřeba expozici automaticky vyhodnocenou fotoaparátem zvýšit, přeexponovávat, ve druhém případě s noční fotografií je potřeba naměřené hodnoty expozice snižovat. Netýká se to samozřejmě pouze těchto dvou případů. Jinou velmi častou ukázkou je fotografování portrétu v protisvětle, kdy fotoaparát stanoví expozici s přihlédnutím na velmi jasné pozadí snímku a vyjde mu silně podexponovaný obličej. Podobných případů by bylo možné uvést celou řadu.

Jiná skupina fotografovaných situací představuje rozdíl v interpretaci: pro fotografa mohou být rozhodující detaily v jiné části tonálního rozložení snímku, než jak světlo vyhodnotí expozimetr fotoaparátu. Dokonce mohou mít dva fotografové různý názor: pro jednoho budou zajímavé detaily ve světlejší oblasti a pro druhého v tmavší části fotografované scény. Jeden tedy dá přednost spíše tmavší verzi s lepší kresbou a barevností ve světlých místech a druhý naopak světlejšímu podání snímku s prokreslenějšími stíny.

U následujícího obrázku (jde o interiér poutního kostela Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou – pokud jste tento skvost barokní architektury stavitele Santiniho ještě nenavštívili, určitě si to naplánujte) jsem pořídil jak světlejší snímek se zvýrazněnou kresbou ve tmavších částech interiéru, tak snímek se zřetelem na lepší podání světlých částí. První obrázek je průměrná expozice podle nastavení fotoaparátu a vybraný detail, na dalším je stejný detail, ale v tmavším provedení s lepším podáním světlých míst. Poslední snímek je světlejší verze s lepšími detaily ve stínech. (Obrázky jsou pouze převedeny z RAW, oříznuty a zmenšeny bez jiných úprav.)

Fotograf, který se rozhodne neakceptovat doporučení fotoaparátu a zvolit jinou expozici s jiným rozložením tonality, má několik možností, jak se s problémem vypořádat.

Může např.:
– vyfotografovat snímek s použitím „správné“ expozice a upravit tonalitu snímku později na počítači;
– zvolit jedno ze tří řešení (správná expozice, podexpozice nebo přeexpozice);
– vytvořit několik expozic a na počítači je složit dohromady.

Jinou možností by bylo jiné než plošné měření expozice, např. bodové měření expozice ve vybrané oblasti. V takovém případě stanoví expozimetr expozici tak, aby správné expozice bylo dosaženo právě ve vybraném místě. Tato technika je však bezpečně použitelná pouze v některých situacích (použití šedé kartičky, měření pleťových tónů apod.).

První z uvedených řešení je možné v případě, že úpravy nebudou příliš velké. S výhodou se využije vlastností souborů RAW, které na rozdíl od JPG dovolí daleko větší tonální posuny nejen ve středních tónech, ale jak ve světlých, tak i v tmavých oblastech snímku.

Ve druhém případě je nutné, aby fotograf zvolil některý z poloautomatických režimů (režim priority clony nebo režim priority času) nebo manuální expoziční režim.
V případě fotografování v režimu priority clony určuje fotograf clonové číslo, zejména s ohledem na požadovanou hloubku ostrosti nebo kvalitu kresby objektivu. Expoziční čas určí fotoaparát pro dosažení správné expozice. Změna citlivosti ISO se neprojeví změnou celkové expozice, ale pouze prodloužením (v případě snížení citlivosti ISO) nebo zkrácením (při zvýšení citlivosti ISO) expozičního času – celková expozice zůstane zachována. Pro změnu expozice (podexponování, tj. ztmavení obrázku, nebo přeexponování, tj. zesvětlení obrázku) je nutné použít korekci expozice. Pro přeexponování se volí korekce do plusových hodnot, pro podexponování do záporných hodnot.
Pro režim priority času platí totéž s tím rozdílem, že fotograf nastavuje čas expozice a fotoaparát určuje clonové číslo. Pro posun expozice se opět použije korekce expozice.
V případě manuálního nastavení parametrů expozice, je možné využít všech hodnot ke změně expozice. Expozici je možné posunout jak změnou clonového čísla, tak nastavením jiného expozičního času a samozřejmě i změnou citlivosti ISO, a v některých případech i pomocí korekce expozice (pro detaily se podívejte do manuálu svého fotoaparátu).

Poslední uvedenou možností je skládání více expozic v počítači. Tento postup vyžaduje několik odstupňovaných expozic, obvykle se používá tzv. automatický expoziční bracketing. Existuje celá řada postupů, jak složit expozice do jednoho výsledného obrázku, známé jsou skládání nebo prolnutí expozic, maskování světlosti (Luminance Masking) a samozřejmě techniky spojené s tzv. HDR (High Dynamic Range, vysoký dynamický rozsah). Použití technik HDR v aplikaci Zoner Photo Studio se věnuje např. kurz HDR v aplikaci Zoner Photo Studio X. Postupně se k jednotlivým postupům dostaneme podrobněji.

Fotografie byly pořízeny s dovolením majitele poutního kostela – Římskokatolické farnosti Žďár nad Sázavou – II.

www.zelena-hora.cz