fotograficky.guru

Pro fotografa je důležité vytvořit si svůj vlastní styl. Fotografovat to, co baví především jeho. Občas je ale dobré podívat se i na práci ostatních. Zjistit, jak se řemeslo vyvíjí a třeba se inspirovat jejich prací.

Nedávno jsem se díval na video nejprodávanějšího autora knih o digitální fotografii Scotta Kelbyho, ve kterém zazněla jedna velice zajímavá věc. Nebylo to přímo o fotografii, bylo to o hudbě. Konkrétně Scott mluvil o hře na kytaru – o kytarových sólech. Říkal, že vlastně všechno už bylo vymyšleno, vše už někdy někdo zahrál. A že když on začínal na střední škole s kytarou, zkoušel si stále vytvořit svůj vlastní styl, svoje vlastní sólo. Ale prostě nic nefungovalo. A když už přišel s něčím, co bylo opravdu dobré, zjistil, že je to vlastně z 80 % převzaté od někoho jiného.

Já jsem podobný názor zastával (a stále vlastně zastávám) u příběhů. Dle mého názoru už bylo napsáno vše, co napsáno být mohlo. Všechny způsoby vyprávění příběhu. Příběhy vyprávěné pozpátku. Složité příběhy s desítkami hlavních postav. Když každý z nich rozbijete na hlavní stavební kameny, dostane pár hlavních scénářů typu: On potká jeho, jemu se líbí ona, on zradí jeho, ona jde s ním, on se pomstí.

Je to stejné i ve fotografii? Bylo už vyfoceno vše, co vyfoceno být mohlo? Máme už všechny typy snímků? Možná ano. Ale v hudbě, stejně jako při čtení knihy a stejně jako u fotografie, se bavíme o médiích, která vyvolávají emoce. Je to vlastně jejich cílem (bavme se o krásné literatuře a umělecké fotografii, ne o manuálech a technických fotografiích). Jenže jsou knihy, do kterých se začtete a nemůžete se odtrhnout. Je hudba, při jejímž poslechu vám naběhne husí kůže. A jsou fotografie, které vás neskutečně vtáhnou. A je úplně jedno, zda už takovýto typ fotografie někdo vyfotil předtím.

Co se tímto dlouhým úvodem snažím říct? Neberte to, že se podíváte na cizí fotografii a řeknete si: „Páni, tam se chci jet podívat a toto si vyfotit,“ jako krádež cizího díla. Neberte to jako nedostatek vaší kreativity. Berte to jako inspiraci. Berte to jako práci na sobě samém. Stejně do výsledného snímku vložíte něco ze sebe. Tak jako každý kytarista si své sólo zahraje trochu jinak a jako každý autor napíše svůj příběh trochu jinak. Pokud půjdete do hloubky, stejně zjistíte, že tuto krajinu už někdy někdo vyfotografoval – ten typ fotografie už existuje. A už předával i tu náladu, kterou se snažíte předat vy. Ale nebude to to stejné. V širším kontextu věcí to nikdy nebude stejné.

Takže když se mě začínající fotografové ptají, kde začít (chodí venku, fotí, ale ty fotografie nejsou nic moc), říkám jim, je to jako hra na kytaru. Stejně jako potřeba si vytvořit svalovou paměť v prstech a naučit se základní akordy, musíte se i ve fotografii naučit základní typy snímků a naučit „oči vidět“. A stejně jako není nic špatného na tom začít vybrnkávat „Já do lesa nepudu“, není nic špatného na tom zkusit „okopírovat“ něčí snímky.

A kde čerpám inspiraci já? Hlavně na Instagramu. Proč? Protože je vždy po ruce v mobilu. Koho?

Michael Benford – sport, NFL
Mike Carlson – sport, NFL
Gary Arndt – fotograf cestovatel
Dave Williams – fotograf cestovatel
Zhang Jingna – art
Jan Šibík – český street a reportáže
Ben Brown – mix
Jeremiah Gregory – mix
Theo Gosselin – mix
Adam Rabinowitz – cestovatel
Kameron Sears – street

Určitě bych mohl pokračovat s dalšími, ale toto je takový zajímavý výcuc méně známých a zajímavých fotografů.
Samozřejmě můžete inspiraci hledat třeba na Flickru, 500px, na různých blozích nebo serverech typu Exposure. Nebo zkusit něco zcela nového jako phlow od Adobe. O tom, co kde hledat a kam ukládat své fotografie, zase příště.