05. 08. 2015Miroslav Kučera
Fotografování v davu je velký problém
(z dopisu našeho čtenáře – v původním znění)
Scotta Kelbyho mám rád právě pro jeho styl vysvětlování, co a jak dělat kolem focení, a i když už nějaké návyky mám, tak opakování nikdy neuškodí a nové rady tuplem. Pátý díl mě obzvlášť potěšil, protože tam byly fotky a příklady z Francie, kde jsem s rodinou v r. 2012 na některých stejných místech byl taky. Teprve nedávno jsem fotografie zpracoval, tak mám obnovené vzpomínky, že focení s davy lidí není vůbec jednoduché, obzvlášť s lidmi z dálného východu, kteří nesledovali ani omylem, že někdo někde fotí, protože oni fotili taky, ale až doma si prohlíží, kde vlastně na výletě v Evropě byli, jak mi vysvětlila průvodkyně důvody a způsoby jejich bezohledného chování vůči druhým stylem „my jsme si zaplatili…“.
Když člověk může jet někam sám nebo jenom s pár přáteli nebo s rodinou a navštívená místa zná (ne všechno se dá na internetu najít), nemá problémy s jazykovou bariérou a nemá problémy finanční, časové a dopravovací, tak ať to udělá, protože jenom tak může navštívit muzeum či jinou zajímavou lokalitu v čase, kdy těch lidí je tam skoro 0 kusů nebo zastihne svítání či západ slunce. Jak Kelby občas popisuje možnosti či podmínky focení, tato místa nelze jinak navštívit a fotit tam s výsledkem, který uvádí.
Jenže být sám má svá rizika. Například průvodkyně mě ve dne nechtěla pustit metrem samotného ze starosti ne o okradení (prý v Paříži v metru běžná věc, nevím), ale o život; takovou zkušenost z letitého pobytu a provázení Paříží má, svoboda je prý mnohými chápána jinak, čím dál víc svobodněji.
Na druhou stranu průvodkyně nám toho tolik řekla, ukázala a organizačně zařídila (se vstupným to taky není jednoduchý, někde požadují rezervace předem a ty fronty), že jet napoprvé do ciziny sám, tak jediné, co si dovezu domů, je pár obrázků bez informací a stejně nic neuvidím.
Já byl s rodinou ve zmiňované Paříži s cestovkou, s průvodkyní, a i když jsme ráno hodně brzo vstávali (jeli jsme na zájezd kvůli poznávání a ne spaní či chození do hospod, jak by někteří spolucestující chtěli), stejně jsme přijížděli v čase, kdy už nějaké davy zájezdů se tlačily s námi (z okraje Paříže tři hodiny k Eiffelovce!). Jenže nástupem deváté, desáté hodiny začalo šílenství občanů z východu…
Na nádvoří Louvre jsme přišli ke skleněným pyramidám celkem brzo ráno (asi po osmé a soudě i podle toho, že uliční život ještě spal), a protože jsem chtěl kompozičně fotit jenom s pár lidmi v záběru, stoupl jsem si s foťákem hned za průchodem, nepatrně doladil nastavení, přiložil k oku, zakomponoval a…. nic. Najednou jako vlak se vyřítil dav turistů z poza rohu s průvodkyní přímo přede mne, zde zaparkovali, pozvedali ruce s digitálama a tabletama nad sebe (podle tabletů poznáte Japonce, Evropan má jenom digitál) a poslouchali průvodkyni. Já tam stál jako opařený, slušně řečeno naštvanej a čekal a čekal a čekal, marně! Od té chvíle Louvre s minimem turistů zhola nemožné!
Když to jinak nejde, na davy lidí platí, že se schováte někam do rohu, fotoaparát si nastavíte, navolíte režim živého náhledu, zvednete nad hlavu a kompozičně nad jejich hlavami pořídíte sériovým focením pár snímků, které až doma protřídíte. Bohužel, když je v místnosti krásná podlaha, přes davy ji nevidíte a ani nevyfotíte!
Že jsou tito turisticko-konzumační lidé nebezpeční a bezohlední k druhým jsem se opět přesvědčil ve Švýcarsku, kde jsem si kvůli davu lidí a kompozici focení panoramatu stoupl na kámen, pro jednoho bezpečný a velikostně akorát, začal fotit s foťákem u oka a najednou do mě někdo vrazil, že jsem málem spadl z jinak bezpečného pahorku dolů do údolí. Japonec z mého příkladu viděl, že by asi mohl mít lepší záběr (což jsem vypozoroval, že dělali i jinde: jak někdo „nejaponec“ fotil jinak a jinde, už u něj někdo od nich byl a nejlépe před ním), tak vysloveně bezohledně skočil, doufaje, že se při své malé výšce vejde pod moje zvednuté ruce u očí – vešel. Bez otočení hlavy, že za ním asi někdo stojí, udělal dva cvaky a byl zase pryč. Mezitím já stále balancoval a čekal, jestli ustálím před pádem sebe nebo foťák. Rodina z toho byla nevěřícně v šoku a jenom stačili natáhnout ruce; akorát mi neřekli, co chtěli zachránit. Z toho plyne ponaučení, Japonce na výlet nikdy nebrat!
No, a protože jsem se pro focení nenarodil, kupuji tuto sérii od Kelbyho, i když se něco opakuje, viz díl č. 2 a č. 1. Jenom škoda, že není víc času a možností všechny nápady vyzkoušet, bohužel.
Ještě jednou děkuji, omlouvám se za románový mejl, ale snad byl trochu odlehčený a taky přímo ze života.
Děkuji, s pozdravem Bena
Dále v Zoner Press vyšlo:
Komentáře
Sledujte nás
