fotograficky.guru

Největším prohřeškem fotografa proti dobrým fotografickým mravům je to, když na fotografii není dokonale ostré to, co by ostré být mělo.

Je to docela jednoduché pravidlo; jak je ale jednoduché, tak bývá složité a náročné ho splnit. Co to znamená ostrá fotografie, co a v jakém rozsahu by mělo být ostré a jak toho dosáhnout? A také: musí být fotografie ostrá? To jsou otázky, na které budeme hledat odpověď v seriálu několika článků.

Podívejme se na následující ukázky (všechny pocházejí z publikace Naučte se fotografovat sport kreativně, kterou vydalo vydavatelství Zoner Press v roce 2009); uvedené ukázky nejsou samozřejmě všechny možnosti, jak pracovat s ostrostí ve fotografii, ale představují tři základní typy.

Autor snímku: Jiří Koliš

Na prvním snímku je vše dokonale ostré: hráči v popředí (a dokonce i puk těsně před kamerou), výsledková kostka nad ledem, konstrukce střechy i tribuny s diváky v pozadí. Všechny prvky do snímku patří a společně vytvářejí atmosféru jedinečného okamžiku zápasu.

Autor snímku: Jiří Koliš

Na druhém snímku je ostrý pouze kůň na šíř, gymnasta je zcela rozmazaný a viditelná část pozadí je pouze modrá. Ostrá je pouze nejdůležitější, nejvýznamnější část snímku, ke které chce autor upoutat pozornost, a všechno kolem ní je více nebo méně neostré. Přesto snímek podává jasnou informaci: cvičení na koni na šíř na olympiádě v Pekingu v roce 2008.
Tento typ snímků, kdy je ostrá pouze část obrázku, je významným příspěvkem fotografie výtvarnému umění jako takovému. Neostrá část snímku na fotografii je výsledkem zachycení pohybu delším expozičním časem, na dalších dvou snímcích jsou neostré části obrazu způsobené tím, že některé objekty leží dostatečně daleko od roviny zaostření.

Autor snímku: Jiří Koliš

Autor snímku: Vladimír Rys

Všimněte si, jak dva různí autoři obdobně, ale přitom výrazně jinak využívají tzv. selektivní ostření a hloubku ostrosti pro spojení sportovní události a výrazného symbolu místa jejího konání. (První, kdo nám pošle nebo zveřejní v diskuzi pod článkem přesný název sportovní akce, místo jejího konání a název zmíněného symbolu, získá knihu Naučte se fotografovat sport kreativně).

Autor: Vladimír Rys

Na posledním snímku nenajdete ostré nic – všechno je rozmáznuto do výrazných barevných pruhů a těla plavců zachycená těsně po okamžiku startu jsou právě na hranici rozpoznatelnosti.

Je některý z těchto snímků špatný? V žádném případě! I když každý pracuje s ostrostí zcela jinak, všechny jsou skvělé (konečně – jejich autory jsou profesionální sportovní fotografové).

Podívejme se na jinou skupinu snímků, které obsahují „podobně“ jako ty předchozí různé ostré a neostré části.

Na snímku je vše ostré, ale to mu nijak neprospívá. Ostré prvky popředí a pozadí se míchají dohromady a výsledkem je pouze zmatek na snímku. Obrázek je sice ostrý, ale určitě není dobrý.

Na druhé ukázce je část snímku ostrá a část neostrá, bohužel ostrou částí je v tomto případě nic neříkající pozadí a hlavní objekt, který by ostrý být měl, je zcela zřejmě neostrý.

Třetí ukázka patří rovnou do koše – celý snímek je neostrý, rozmazaný. A ještě poslední ukázka:

Oba snímky orla vypadají dobře, ne? Ale podívejme se na ně ve větší velikosti:

Rozdíl je okamžitě patrný: levý obrázek je ostrý, pravý je neostrý.

Tato úvodní ukázka slouží pouze k tomu, aby předvedla, že není možné obecně říci, že dobrý obrázek musí být dokonale ostrý, ani obráceně, že neostré části snímku jsou známkou profesionálního přístupu. A konečně je vidět, že pojem ostrost nezáleží pouze na samotném snímku, ale také na jeho velikosti a vzdálenosti, ze které si ho prohlížíme. Neostrost, která je zřejmá při detailním pohledu, nemusí být vůbec viditelná při zmenšení snímku nebo při jeho pozorování z větší vzdálenosti.

Ostrá nebo neostrá fotografie je problém, kterému stojí zato se věnovat podrobněji. V pokračování tohoto článku se zaměříme nejprve na zdánlivě nejjednodušší úlohu: jak dosáhnout fotografií ostrých jako břitva a zda je to vůbec možné.